Muchomůrka zelená
Amanita phalloides E.M.fries,1833
Založil: fáfa(m) | Zařazení: jedovaté | Rozšíření: hojné | Upravit
Autor fotografie: fáfa
Plodnice
tato houba je velice variabilní. nejvíce rozšiřenou variantou je určitě muchomůrka zelená, odrůda bílá, , a. phalloides var. alba což je albinoidní jedinec, tzn. že je úplně celá bílá. taková forma se lehce dá zaměnit za podobnou muchomůrku jarní - taky jedovatou. další variantou je var. umbrina, která má klobouk v různých odstínech hnědé přes olivově hnědou po zelenohnědou. poslední popsaná varieta je var. moravecii, která se liší tím, že má rýhovaný prsten a zelenou pokožku třeně a klobouku. prsten, zbytky plachetky a pochva zůstávají bílé.
Klobouk
o průměru 6–16 cm je zprvu sklenutý, posléze ploše rozložený, hladký, lesklý, radiálně vláknitý, tence a měkce masitý. Zabarvení klobouku je velmi proměnlivé, od bíložlutého přes žlutozelené až po zelenohnědé. Části plachetky na klobouku většinou nezůstávají.
Hymenofor
Lupeny jsou 0, 8–1, 2 cm vysoké, bělavé.
Třeň
je dole kyjovitě ztlustlý, 7–15 cm vysoký a 0, 8–2 cm široký. Je pevný, hladký, až u starších hub dutý, bílý s málo zřetelnými zelenými šupinami. Vyrůstá z tzv. vajíčka (cípatě roztrhaná velmi tenká pochva někdy nazývaná kalich smrti) a ve své horní části má bílý visutý prstenec
Dužnina
je také bílá i když těsně pod pokožkou klobouku může být žlutozelená až hnědá, nemá výraznou vůni ani chuť, až u starších hub je vůně nasládlé (jako syrové brambory až med).
Důležité určovací znaky
Pochva, tzv. "kalich smrti" je hlavním určovacím znakem.
Mikroskopické znaky
Výtrusy jsou mírně elipsoidní o rozměrech 8–10 × 7–8 μm, hladké s tukovou kapkou. Výtrusný prach má bílou barvu.
Biotop
Preferuje zejména teplejší oblasti mírného pásu. Doprovází především duby, ale také habry a buky. Vzácněji ji lze nalézt i v borových lesích.
Kdy roste
vyskytuje se na severní polokouli v lesích mírného pásma především Asie a Evropy, ale také v na severu Afriky. Údajně byla zavlečena do Austrálie a Severní Ameriky. Má ráda především teplejší oblasti s vápencovým podložím v dubovém, bukovém či habrovém lese. Roste především v čistých bučinách a dubinách, nejvíce a nejčastěji v dospělých, starých, dokonce jí lze nalézt i ve velmi suchém období, kdy dlouho nepršelo a bylo teplo, roste od pahorkatin až do hor. Vzácně roste i v jehličnatých lesích pod borovicemi.
vyskytuje se od června až do podzimu. Nejvíce roste v červenci, srpnu, září a řijnu.
Možnost záměny
Dospělou muchomůrku zelenou je možné snadno zaměnit se žampionem, holubinkou, bedlou, zelánkou či masákem-albínem. Mladé plodnice se podobají pýchavce či prášivce. Od žampionu lze muchomůrku zelenou odlišit barvou lupenů – u žampionu jsou lupeny světle až tmavě hnědé, u muchomůrky jsou bílé. Dalším odlišným znakem muchomůrky zelené je „kalich smrti“, který u žampionu chybí. Od zelánky, holubinek či masáka-albína se plodnice muchomůrky zelené odlišují tím, že mají prsten a pochvu.
Další zajímavosti a postřehy
Viz komentáře pod popisem. . .
Vědecká/lidová synonyma
Agaricus phalloides Vaillant ex Fries, 1821
Amanita viridis Persoon, 1797 – muchomůrka zelená
Amanitina phalloides (Vaillant ex Fries, 1821) E. -J. Gilbert, 1941
Fungus phalloides Vaillant
Význam
Smrtelně jedovatá!!!
Klobouk
Hymenofor
Třeň
Dužnina
Další fotografie
Komentáře
Seřazení podle vláken | Seřadit podle času
Něco o otravách a symptomech u muchomůrky zelené, 30.09.2016 20:51, Patrik(m)
MUCHOMŮRKA ZELENÁ JE JEDNA Z NAŠÍCH NEJJEDOVATĚJŠÍCH HUB!!!
Tuto větu slyšíte či čtete často, je uváděna v každém atlase hub, ale i přesto se do dnešní doby pořád stává, že lidé doplatí na následky záměny s jinými houbami. To nedokáži do dneška pochopit. Muchomůrka zelená je přece nezaměnitelná, podle zelené barvy klobouku, výrazné pochvy a nerýhovaného prstenu ji přece nemůže nikdo zaměnit? Bohužel, skutečnost je taková, že jen za rok 2012 se touto houbou otrávilo 167 lidí, díky moderní medicíně jsou už však naštěstí počty úmrtí velice nízké. Nejvíce lidí umřelo z následku požití muchomůrky zelené roku 2010, 3 osoby. Ten rok bylo i hospitalizováno velice mnoho lidí, kteří si tuto houbu připravili na jídlo, počet otrav byl ten rok 248 osob. Stále mě vrtá hlavou otázka, jak se vůbec může stát, že se někdo otráví touto tak známou houbou.
Tvrzení, že je tento druh nejjedovatější houbou u nás nemůže být do jisté míry pravdivý. Je známo, že o něco málo jedovatější pro člověka může být i pavučinec plyšový (Cortinarius orellanus), který však roste vzácněji, dále např. muchomůrka jízlivá a jarní.
Je známo, že touto houbou byl nejspíš otráven i císař Claudius. Muchomůrka zelená má údajně velice vynikající chuť, není proto divu, že v historii byli záměrně používány tyto houby k vraždám důležitých osob, především když dotyčné osobě byla podstrčena místo muchomůrky císařky, která je uváděná jako jedna z nejchutnějších druhů hub.
Re: Něco o otravách a symptomech u muchomůrky zelené, 30.09.2016 20:53, Patrik(m)
Doplnění k záměnám:
Nepozorný, především začínající houbař si ji může snadno splést s jinými druhy hub. Tato muchomůrka má totiž i jednu svou bíle zbarvenou formu, nehojně se vyskytující muchomůrku zelenou bílou, A. phalloides var. alba. Tato bíle zbarvená forma je lehce zaměnitelná za další dvě podobné muchomůrky, muchomůrku jízlivou a muchomůrku jarní. Dužnina muchomůrky jízlivé voní po syrových bramborách, muchomůrka jarní roste především v teplejších listnatých lesích a je drobnějšího vzrůstu, obě jsou rovněž smrtelně jedovaté. Velice zajímavá je vzácnější varieta Muchomůrka zelená moravcova, Amanita phalloides var. moravecii, která se odlišuje rýhovaným prstenem.
Pro někoho možná nemožná záměna je za některé jiné druhy hub, které se běžně sbírají k jídlu. Jedná se hlavně o pečárky rodu Agaricus, které však mají narůžovělé lupeny, typickou žampiónovou vůni a chybí jim pochva. Výrazně větší bývají bedly vysoké, které jsou i typicky krémově nahnědlé barvy a mají na klobouku výrazné potrhané velum. Někdy bývá zaměňována i za holubinky, Russula, které však nemají ani pochvu a ani prsten, dužnina je typicky tuhá, lámavá (nikoliv však podélně v pásech). Muchomůrky pošvaté jsou také velice podobné, mají však rýhovaný okraj klobouku a chybí jim prsten. Mladé plodnice muchomůrek zelených můžou být tvarem zaměněny i za pýchavky, na povrchu však nemají žádné bradavky ani areoly po ulomených mammilách.
Re: Re: Něco o otravách a symptomech u muchomůrky zelené, 30.09.2016 20:55, Patrik(m)
Průběh otravy a léčba:
Smrtelná dávka této houby je uváděna na 50 g čerstvé plodnice (toto množství je labilní a závislé na tělesné hmotnosti jednotlivce). Otrava touto houbou se nepozná hned. První příznaky se objeví teprve až po 8 - 12 hodinách po požití houby, u některých jedinců i po několika dnech. V případě požití syrové houby mohou příznaky otravy nastoupit dříve. Otrava se nejdříve projevuje zažívacími obtíži, nevolností, opakovanými průjmy a zvracením. Postižený je po nějaké době oslabený, dehydratovaný a demineralizovaný, objevují se křeče nohou, následně poruchy močení a problémy s ledvinami. Tato fáze trvá obvykle dva dny. Pak nastane zdánlivý pocit úlevy, nevědomě však dochází k poškození jater. Postižený následně upadá do bezvědomí a 4 - 8 den umírá na selhání jater nebo otok mozku.
Naštěstí můžeme takovéto hrozné smrti předejít. Bývá však někdy velice složité rozpoznat tuto otravu. Důvodem je hlavně to, že příznaky se projevují po delší době, lidé si proto už nijak nespojují otravu s požitím houbového pokrmu. Dalším problémem je i to, že po odeznění příznaků 1. fáze některé postižené osoby odmítnou lékařskou pomoc, jelikož si neuvědomují fatální následky, kterým lze včasnou léčbou předejít. Léčba je možná pouze na jednotce intenzivní péče a spočívá v odstranění toxických zbytků z trávicího traktu (výplachy žaludku a střev), zajištění přísunu tekutin a minerálů, eliminaci toxinů z těla pomocí plazmaferázy či dialýzy, podání medikamentů na ochranu jater, v nejtěžším případě až transplantaci jater.
Re: Re: Re: Něco o otravách a symptomech u muchomůrky zelené, 30.09.2016 20:57, Patrik(m)
A na konec něco málo k toxikologii muchomůrky zelené:
Jedy muchomůrky zelené jsou nejprozkoumanější jedy hub. Způsobují tzv. otravy phalloidního typu. Rozdělují se do dvou základních skupin.
1. Falotoxiny
Jsou vysoce toxické pro jaterní buňky, ale nejsou hlavní příčinou otravy. Nejvýznamnější falotoxin je faloidin.
Další falotoxiny muchomůrky zelené:
- faloin (tato látka se rozkládá při teplotě tání i teplotě varu, najdeme ji i u muchomůrky jízlivé)
- faloidin (poškozuje strukturu buněčné membrány, a to především u jaterních buněk, v žaludku bývá rozložena působením žaludečních enzymů a HCl, tuto látku poprvé izoloval do čistého stavu německý chemik H. O. Wieland, rozklad při teplotě varu)
- falisin
- falacin
- falacidin
2. Amanitiny, syn. amatoxiny
Hlavní, a také za otravu odpovědný je toxin alfa amanitin, který houba sama nevyrábí tradiční cestou sekundárních metabolitů, ale je kódován geneticky. Jeho úloha v evoluci tohoto druhu je do teď nejasná.
Biotop, 24.01.2012 22:41, kápo(m)
Přihodím z vlastní zkušenosti,-doslova kolonii m.zelené jsem našel v téměř čistě jedlovém lese s jednou břízkou a několika málo smrky.Na lokalitě je zásadité podloží(amfibolit).
Re: Biotop, 25.01.2012 10:32, Forrest Run(m)
Ještě bych doplnil, na kyselým rostou houfně jak pod čistejma břízkama, tak ve směsi břízek a mladších smrčků-tam úplně nejčastěji a tvořej tam obzvlášť mohutný plodnice-tohle znám jak z českolipska z cca 300m.n.m., tak od Přísečnice nad 800m.n.m.